Nejprve uvádíme deskriptivní model vztahů mezi studujícími, vzdělávacími prostory, ve kterých se vyvíjejí, a dále digitálními technologiemi. Identifikujeme čtyři hlavní prostory (osobní vzdělávací prostor, výukový prostor, prostor školy a životní prostor), které mají dopad na vzdělávací zkušenosti studujících. Tyto prostory nejsou v současnosti správně chápány, což má za následek, že velká část informálního a formálního učení dětí není často uznávána a ani vyhodnocována.

Dále testujeme validitu tohoto modelu pomocí podkladů získaných z různých národních výzkumných projektů, které vycházely z koncepce kombinovaných metod shromažďujících kvalitativní a kvantitativní data získaná prostřednictvím cílených diskuzních skupin, interviewů, anket a národních souborů dat o výkonnosti studujících. Zde uvedené údaje pocházejí z případových studií a obsahují pozorování třídy, jakož i komentáře obdržené přímo od učitelů, vedení školy a studujících. Posuzujeme vliv těchto údajů a tohoto modelu na naše chápání toho, jak mohou být digitální technologie využity ve vzdělávání efektivním způsobem.

V případě tradičního modelu vzdělávání závisela koncepce vzdělávacího prostoru především na vzdělávací instituci a vyučujícím. Fyzické charakteristiky osobního vzdělávacího prostoru mohou být vždy ovlivněny vyučujícími a institucemi, ale koncepce tohoto prostoru a využívání technologií jsou podřízeny studujícím. Má-li být vytvořeno efektivní vzdělávání, je třeba při personalizaci vzdělávání správně pochopit jednotlivé prostory a respektovat vnímání a chování studujících.